Slýchal jsem o ní vyprávět už roky. Vlastně už co k Jičínu jezdím. Záviděl jsem každému, kdo ji potkal. A o to víc těm, co měli dokonce její fotku. Stala se totiž už doslova místní hvězdou a pevnou součástí potápěčských časopisů. A přitom pro mě stále zůstávala tajemná jak skotská Lochneska. Pokaždé, když jsem slézal ze schůdků do vody, říkal jsem si: „vyjde to tentokrát“? A ono zase nic. Už jsem přestával věřit, že vůbec existuje. Až tentokrát.
U vody byl na neděli až nezvyklý klid. Jen párek potápěčů uklízel po přístřeškem své mokré věci do beden. Měli už po ponoru. Ve vodě byl jen jediný „osamocený mohykán“ v sucháči s dvojčaty, který se pomalu posunoval kolem skal.
S Láďou jsme po rychlém signálu OK zapadli pod hladinu a podle vyznačených linek jsme dojeli už tradičně přes plata až k vraku loďky. Viditelnost slušná, relativně teplá voda, rybek plno. Nic složitého k přemýšlení. To mi ten den absolutně vyhovalo. Myslel jsem si na své, čistil jsem si hlavu a bylo mi fajn. U skal jsme navíc potkali na dně krásného sumce. Myslím, že odplaval dál z našeho výhledu snad jenom z povinosti. Vypadal, že ospalé počasí nakazilo leností i jeho.
Cestou zpátky jsme se rozhodli kvůli mý problémům s baterkou a tekoucímu ventilu na sucháči absolvovat jen pár metrů pod hladinou a užívat si rybiček a života v řasách u skal. Čekal jsem, jestli nenajdu nějakého raka nebo spícího kapříka. A vida, místo toho jsme ale našli další potopenou loďku. Do dneska jsem o ní neměl ani tušení.
Cesta zpátky utekla doslova jako voda. Okouni, kajak, plato se zrdcadlem… Závěrečné plavání se sumcem a červenými kapry mě už jen tradičně zvedlo náladu před vynořením.
„To nejlepší opět nakonec“, říkal jsem si. Vypnul jsem foťák a začal koukat po skále nad hlavou, kde najdu balvan označující naše místo pro výlez. A pak jsem jí zahlídnul.
Stála tam. V plné kráse. S pootevřenou tlamou jen neznatelně pohybovala prsními ploutvemi. Milimetr po milimetru se posunovala vpřed. Jako by mi za odměnu chtěla dopřát co nejdéle ten pohled na ni. Jako by mi říkala : „Když jsi mě tak dlouho hledal, tak se teď pořádně podívej.“ A já se díval, ani nedutal. Na koho? No přece na štiku z Rumchalpy!
Žádné mávnutí ploutví, propnutí se do luku a zmizení v zelené hlubině. Pomaličku se posunovala v dopoledním světle, jen pár metrů pod hladinou a dala mi tak dostatek času na to i znova nastartovat foťák a pořídít si na památku obrázek.
Elegantně pak schovala své víc než metrové tělo do řas a pozorovala mě svým velkým okem. Krásná, vznešená, klidná. Sen každého rybáře. Sen každého potápěče – fotografa.
A mě nezbývá dodat, než ono klasické filmové: „děkuji, bylo to krásné“.