Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jižní Egypt na vlastní kůži

2. 12. 2009

Tak jsme si na závěr roku odskočili k moři. Ideálnější zakončení sezóny snad pro potápky ani není. My jsme v rámci týdenního safárka v Egyptě vyzkoušeli jižní cestu s Rocky Islands a Zabargadem. A jak jsme se měli? Co o tom řekně víc, než osobní zápisky jednoho z nás. Tak takhle to viděl Vláďa… 

 

Nastal dlouho očekávaný den odjezdu na dovolenou snů. Na potápěčské Safari do Egypta. Poměrně dlouhá doba příprav vyústila v docela značnou nervozitu, protože jsem vlastně vůbec nevěděl, co nás čeká. Informací byla spousta, ale nějak jsem se v nich neuměl příliš orientovat.

 

První úskalí vzniklo už při balení báglů s limitem 20 kg na hlavní zavazadlo a 5 kg do kabiny. Absolutně jsem neměl představu, co se do této normy vejde. Zakoupil jsem tedy váhu na 50 kg, abych předešel komplikacím. Po zvážení pouze potápěčských propriet jsem se dostal na 13 kg a tak jsem se trochu uklidnil. V sobotu, tedy 14.11.2009, jsem si celkem v klidu dobalil všechny ostatní zamýšlené věci, ale ouha! Váha se zastavila na 26 kg. To je překvapení! Následovala redukce na 21,6 kg. Kabinové zavazadlo se díky automatice a lampě dostalo sice na 6 kg, ale s tím se už nedá naprosto nic udělat. Tuto situaci jsem vyhodnotil jako „děj se vůle boží“ a nechal vše osudu a celníkům.

 

ObrazekV sobotu večer v 9 hodin jsem nasedl do našeho taxíku, takto autíčko Edity, a vyrazili jsme na Libuš. Po krátkém zasvěcení týdenního hlídače dočasně opuštěného domu, tedy opět Edity, jsme naložili zavazadla zbývajících členů naší expedice a odjeli na letiště. Teď jsme kompletní. Já - bláznivý otec rodiny, syn Kuba a čerstvý člen naší rodiny Jana - manželka Kuby. Naštěstí se na poslední chvíli podařilo zažehnat všechny komplikace se zdravím a tak můžeme vyrazit.

 

Na letišti jsme počítali s dlouhým nudným pobytem, ale všechny procedury odbavení se protáhly tak, že na posledním místě před nástupem do letadla zbývalo už jen 20 minut. Kuba s Janou si je krátili piškvorkami za dohledu Františka. Teprve později zjistíme, že bydlí přímo u naší oblíbené Leštinky. Nastupujeme do Boingu 737 a v podstatě ihned se dává letadlo do pohybu. Stoupáme k nebi a snad teprve teď si uvědomuji, že mám dovolenou. Přichází jakési uklidnění. Sotva jsme vystoupali do potřebné výšky, už mezi sedadly projíždějí letušky s jídlem. Hurá. Gulášek mi velmi chutnal a vzhledem k nevědomosti o dnech budoucích, mi to přišlo celkem slušné rozloučení s evropskou stravou. Po jídle jsem se snažil usnout, ale nějak se mi to nedařilo. Tak jsem se proklimbal až do původně neplánovaného přistání v Sharm Al Sheiku.

 

Protože jsem seděl uprostřed řady, měl jsem radost, že se uvolnila sedadla u okna. Trvala jen krátce. Letadlo se totiž po chvíli doplnilo cestujícími zpět do Prahy. Z původně oznámených 20-25 minut byla nakonec hodinka než jsme se opět vznesli a pokračovali dál.

 

Sotva jsme vystoupali, už letadlo klesá opět k zemi. Následuje letiště, nákup potřebných víz za 15 USD, výměna místních fufníků a pak konečně ven na vzduch. Na to, že zde musí být přes léto docela frmol, je to trochu překvapení. Tedy překvapení první z řady dalších. Před letištní halou venku jsme chvíli hledali náš autobus, propletli se několika „ochotnými“ domorodci, našli jsme bus i s Rendou, který nás uvítal slovy „tak na vás jsme tedy zapomněl“. Milé.

 

ObrazekPopojeli jsme do centra Hurgády, kde jsme pozřeli poprvé něco v místním chlebu. Taková placka, v níž je uschována různorodá náplň. Nebylo to zas tak hrozné. Strach byl větší.

 

Po té jsme absolvovali ukázku arabského obchodování a to při nákupu plechovek piva. Chlapec byl však tvrdý a tomu odpovídala i výsledná sleva. Zakoupili jsme tedy karton místní Stelly a byli spokojeni. O pár metrů dál jsme stáli podruhé, tentokrát jsme čekali na nějaké závaží ale už jen asi 20 minut. Konečně jsme se pohnuli a vydali se na dlouhou cestu do Hamaty, tedy téměř až k Súdánským hranicím. Cesta byla co do pohledu z okna, velice monotónní, písek, písek, nedostavěné stavby, písek. Naštěstí vedla šestihodinová cesta po pobřeží a tak alespoň cestu krátil pohled na moře, který nás suchozemce tak rychle neomrzí. Uvidíme po týdnu.

 

Ke konci mi starost působil řidič, protože nejen já jsem měl dojem, že po silnici kličkuje. Renda nás však ujistil, že je to normální. Moc mne to neuklidnilo.

 

Ještě 3 krátké zastávky na záchod a napití, proložené po cestě nabízeném občerstvení od našeho egypťana a byli jsme v Hamadě u lodi jménem Martina 1. Zaplať Aláh.

 

ObrazekJakmile jsme se ubytovali na lodi, všechno z nás spadlo a najednou prostě bylo líp. Následovala první večeře. Spousta jídla, hodně zeleniny, dobré. Po večeři jsme se vypravili do místní „kavárny“, lépe by však seděl Kubův název pelešárna. Uložili jsme se po kobercích na podlaze a ochutnali místní čaj s názvem Karkade, patrně s ibiškem. Za studena může být osvěžující, teplý prý oni moc nepijí.

 

Kavárník nám předvedl přímo u našich nohou pražení zelené kávy a její následnou přípravu. Po degustaci nám lehce lezly oči z důlků. Byla silná s výraznou chutí zázvoru. Celou příjemnou atmosféru doplnilo vykouření „šíšy“, tedy vodní dýmky. Naštěstí nevím, co bylo místo tabáku. Ale došli jsme po svých, takže vše je OK.

Po návratu na loď byla ještě jedna lehká večeře, jedno pivko a už jsem se nemohl dočkat postele. Usnul jsem jako by do vody hozen.

 

 

Je pondělí 16.11.2009. Budíček v 6,00 hod.!!! Kupodivu jsem byl ale vyspalý. Hned po snídani proběhla nezbytná návštěva policajta na lodi a pak už odjezd na první „vyvažovací“ ponor. Po cestě jsme absolvovali školení od Rendy, našeho velitele, jinak jeden z majitelů Martiny 1.

 

ObrazekHrůza! Všechno dělají nějak jinak než v DnD. Ale připadá mi to srozumitelné a tak půjde jen o to, rychle se vše naučit. A jsme v Abu Galawa small. Tak tedy první ponor. Nervozita je cítit, dýchám jak o život, není čas se moc dívat okolo. Po vynoření se mi docela ulevilo. Nicméně teplo, viditelnost – nádhera. Mám problém s vyvažováním, asi málo závaží. Přidám.

 

Nakonec vše vyvážil oběd. Dokonce jsme snědl i rybu v nějakém leču. Vše je dietní, tedy nekořeněné.

 

Po obědě přejezd na další lokalitu a naše lenošení na horní palubě, nádherné. Na to by si člověk zvykl velmi snadno a rychle.

 

Další lokalita, Claudia reef, už je o něčem jiném. Klid, nádherné rybky a je jich spousta. Školení probíhá i pod vodou. Nedivím se, když vidí, že nic neumíme. Na závěr ponoru nám dá ochutnat jeskyně, kterými nás protáhne. Skvělý zážitek. Jen kdyby mi neteklo do brýlí. Hodně mne to znervózňuje a bere mi to zbytečně vzduch a čas na koukání po okolí.

 

ObrazekVečer byl na další pozici Dolphin reef Sataya noční ponor. Celkem logicky jsme s Janou vynechali. To ještě opravdu není pro nás. I tak byl pohled z lodi na potápky magický. Ve tmavé hladině byla vidět různobarevná světýlka od jednorázových tyčinek umístěných na lahvích jednotlivých potápěčů. Když potom u večeře o ponoru hovořili, byli jsme rádi, že nás nikdo nenutil. Jeden z otvorů v jeskyni byl tak malý, že pro lidi s dvojčatama to bylo téměř neprůchodné. Ale vrátili se všichni v pořádku. Povídali jsme si u pivka asi do 11 hodin na střední palubě a poslouchali pravděpodobně potápěčskou latinu. Ale bylo to zajímavé a díky naší neznalosti jsme asi uvěřili i neuvěřitelné. Zhruba v jedenáct jsme měli přejíždět na další lokalitu ale nějak se to posunulo, takže odjezd byl až kolem půlnoci. Rozhodl jsem se pro spánek ve spacáku na horní palubě. To jsem ale netušil do čeho lezu. I když mne starý pardál František ujistil, že moře bude klidné, opak byl pravdou. Vlny byly opravdu velké. Přesunul jsem se na záď sluneční paluby ovšem s tím následkem, že houpání bylo sice menší ale zase byl zezdola slyšet „hlahol“ veselých potápěčů. Nakonec mne ale únava zmohla dříve neř alkohol ty dole. Prý končili kolem třetí. Nevím.

 

17.11.2009

Ráno mne probudilo světlo a přistávací manévry. Zakotvili jsme u Rocky Islands. Po šesté budíček a hned do vody. Poprvé jsme najížděli na ponor Zodiakem,  gumovým člunem. Pěkné ale nestabilní. Ponor celkem dobrý i když díky brýlím na konci jen 20 barů. Snídaně, opět jsem si naběhl s rybičkama a tak jsem je víceméně jen ochutnal. Tato část dne ale byla příjemná. Následovala sluneční paluba a sladké nicnedělání. 27 st. C – bomba. No a tím to pěkné asi skončilo. Opět Zodiak a výsadek u reefu, kde nás tentokrát unášel proud. Bohužel jsem z tohoto ponoru neměl téměř nic, protože se potíže s brýlemi množili a tak jsem stále jen vyléval. Nemám díky tomu nemám čas sledovat trim a létám nahoru a dolu. Ještě sledovat buddyho je nad mé síly. Navíc, Renda má odlišné pokyny pod vodou a ještě je spojuje dohromady a tak mi často unikne oč jde. Nemám z toho dobrý pocit.

 

ObrazekTřetí ponor dnes je po odpoledním odpočinku, během kterého nám Renda vytknul některé špatné postupy. Slíbil, že se nám teď bude věnovat více. Janě s bojkou a mě s trimem. Rázem jsem se na jednu stranu přestal těšit ale na druhou už bych to rád uměl, protože je mi jasné, že bez toho to nepůjde dál. Tak jdeme na to.

 

Zodiak nás vyvezl k reefu poměrně velkými vlnami a to znamenalo okamžitý ponor pod hladinu, bez čekání na signál. To se celkem podařilo ale najednou zjišťuji, že kopu nohama jak steklej  ale vlastně couvám. Velmi nepříjemný pocit. Zrychluje dech. Naštěstí si to Renda uvědomil poměrně rychle a zavelel k obratu po proudu. To jsem si oddechl. Ale nebyl čas na přemýšlení, zase potíže s brýlemi. Už mne to nebaví. Co dělám blbě. Plivu si do brýlí, i jsem sundal haupnu z hlavy, utáhl a pak povolil řemínky na masce a stále to samé. Ještě se zkusím oholit ale to asi nebude to pravé. Řada kluků včetně Kuby mají i vousy a jsou v pohodě.

 

I přes potíže se mi docela dařilo držet s Janou ale na závěr přišla oblíbená scénka s vypouštěním bójky, při které jsem zjistil, že to ale vůbec neumím. Nějak jsem přesto dekompresi ve 3 m zvládnul a po vynoření zjistil, že i ostatní plandají ve vlnách a postupně se snaží sápat na člun. Nakonec se to podařilo i mě a už jedem k Martině. Zase z toho nemám dobrý pocit, budu muset hodně pracovat. Večer i Kuba vzdává noční ponor na Zabargatu. Vlny jsou velké. Noční přejezd je díky nim zrušen. Má to ale svoje plus, vyspali jsme se.

 

 

18.11.2009

ObrazekBudíček ¾ na 6 a opět do gumy, tedy pod vodu. Aniž bych chtěl, dostávám se do 36 m. Ale opět mi teče do masky a tak ačkoli ostatní mají ještě stovku já se již koukám na padesátku. Aby Renda zbytečně neomezoval ostatní, dal mi dýchat od sebe a tak jsem mohl být s ostatními až do konce. Problém ale byl a to s jeho krátkou hadicí od oktopusu a tak jakmile otočil hlavou, nebo se nějak jinak pohnul, já šel za ním. A tak jsem z toho opravdu nic neměl. Co se dá dělat.

 

 

Prima snídaně,  skvělé palačinky a hned přejezd na St. John´s, konkrétně na Habili Ali big. Opět jsem vyrazil s Janou jako buddym ale opět skončil s Rendou na jeho krátké hadici, protože mi došel vzduch. Tentokrát to ale bylo lepší, protože mi Renda cestou upozornil na  žraloka bělocípého, tuňáky a také Napoleona. Naštěstí Kuba střídavě s Janou fotí a filmují, takže si to pak v klidu budu moci prohlédnout. S maskou už mne to nebaví a nevím co mám dělat. Říkám to Rendovi a jednoznačně říká, že masku špatnou. Nabídl mi na příští ponor na zkoušku nějaké jiné. S radostí jsme si první půjčil a těšil se na další ponor.

 

 

ObrazekStejné místo a další ponor. A, světe div se, ono to jde. Vodu jsem vyléval snad jen 2x a tak byl najednou čas jak na trim, tak na koukání okolo sebe. Tentokrát nás hlídal Kuba a ponor probíhal v klidu a ještě mi zbylo 60 barů. Bingo. Opět jsem viděli jak žraloky, tak i tuňáky i Napoleona. A dokonce i klauny. I konečná fáze ponoru se zdařila podle představ a tak se mi hodně zvedla nálada. Snad to půjde.

Ještě odpoledne jsme přejeli na lokalitu, kde měl být noční ponor. Někdo z posádky ale řekl, že viděl „longemana“ a tak se nikam nešlo. Míst toho jsme po večeři a po shlédnutí fotografií z Galapág a deštného pralesa, zkoušeli přilákat žraloka na hlavu z nějaké ryby. Hodil nám na ni bobek. Tak jsem znovu zalezli do jídelny a koukali na „U mne dobrý“ a pak už do postele. Je 18.11.2009 - 23,30, ráno ve 4 přejezd někam.

 

 19.11.2009

Spal jsem dobře jen do té doby, než spustili motor k přejezdu. Vlny jsou asi veliké takže se nedá příliš spát. Začínám se těšit na svoji postýlku. Nicméně, jak je již standardem, v 6 budíček, nová lokalita se jmenuje Gotta small, klidný ponor. Jana dospávala, takže mi Renda přidělil Ivetu. Maska už drží a tak mám i slušnou spotřebu vzduchu. Jsem spokojen.

 

 

ObrazekSnídaně a přejezd na další lokalitu jménem Habili Ali small. Je to nádherná podvodní zahrádka se spoustou barev. Hlídá nás Kuba a vše je OK. Po ponoru opět přejezd. V podstatě je to tak, že když nejsme pod vodou tak jíme nebo spíme. Na nic jiného v podstatě není čas. A ponory jsou pro nás, nebo alespoň pro mne, dost únavné, takže následný spánek má své opodstatnění. Takže přejezd, brífing a do vody. Tentokrát zase z lodi, což je příjemnější.

 

Vede nás Renda spoustou jeskyní nebo spíš polojeskyní, mají totiž nahoře úzkou díru a tak je celý prostor osvícen. Bohužel jsem ale vytvořili hada a tak díky našemu neumění víříme písek a tak ti zadní toho moc nevidí. Ale i tak na nás zbylo něco krásy. Renda nám ukázal krmení Napoleona vařeným vejcem. Ta ryba má neskutečnou hubu, to je vývěva. Také jsem se chvíli snažili následovat žraloka bělocípáka ale jen do jeskyně, kde nám rychle zmizel. Moc pěkné a klidné.

 

Nádherné je, když jsou pod námi potápěči, ta jejich bubliny tvoří proti sluníčku jakoby záclony. Vůbec je legrační, když pod lodí visí X potápek, čekají na deko a tak je to jak když se vrací včely do úlu. To nic. Takže na loď, sváča a jedeme dál.

 

 

ObrazekZastavím se teď na chvilku u kuchyně. Nabídka švédského stolu je skutečně široká, jsou tam vždy záchranná jídla, rýže s nějakým lečem, případně špagety či makarony s tímtéž. Spousta zeleniny, různé saláty. Z masa ryba a buď kuře nebo hovězí. Čaj, káva, kola, Sprite, voda po celý den buď v mrazících nebo v každém patře automat na vodu. Snídaně. Smažená vejce, buličáky, já jím většinou jen máslo, sýry, med, příjemné je i každodenní pečení palačinek, nějaké pomazánky, které jsem ale povětšinou ani neochutnal. Prostě o jídlo tu skutečně nouze není.

 

 

A teď práce „čertů“. Kromě prací na lodi jsou k dispozici vždy při oblékání, pomáhají s nastrojením, nástupem do zodiaku a odvezou na místo ponoru. Po té buď čekají, až se někde objeví bójka a jedou pro potápěče. Nebo čekají na zadním platu a pomáhají na loď, zouvají ploutve a ukládají je na místo, další pomáhají odstrojit žaket s lahví a upevnit ho do stojanu. Nakonec pomohou se sundáním neoprenu. Samozřejmě u ženských jsou nějak dříve. No a jakmile je láhev ve stojanu, nastává práce pro čerta strojníka, který okamžitě začíná plnit prázdné láhve. Je to docela koncert. Jakmile jsou všichni potápěči na lodi, sedají dva čerti do zodiaku a jedou odvázat loď. Během jízdy se věnují čištění lodě, úklidu apod. Jsou jen malé chvilky, kdy je vidím na zadní plošině třeba kouřit nebo jen posedávat. Jinak jsou jak malé děti, neustále si hrají, pošťuchují se a případně něco na sebe pokřikují.

 

 

ObrazekPrávě vchází Renda a říká, že má pro nás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá je ta, že za 40 minut jdeme do vody na noční ponor a ta špatná, jdete všichni. Bude to tedy můj první noční ponor. Ani nevím, jestli se těším.

 

 

Tak tedy musím říct, že to byl zážitek. Takové zvláštní divadlo. Zpočátku jsme všichni svítili ale pak se zhaslo. A jen na flaškách byla barevná jednorázová světýlka. Takoví divní brouci se pomalu pohybují u dna a když se na něco posvítí, ty barvy, to je nádhera. To se neokouká. Bohužel to tak rychle uteklo.

 

 

No a po návratu bylo třeba za první noční ponor dát láhvinku. Byli jsme 3 a tak jsme chvíli poseděli. Já tedy šel už kolem  druhé spát ale protože to bylo ve tvrdém, ráno se mi moc nechtělo vstávat.

 

 

20.11.2009

ObrazekRáno jsem tedy po zralé úvaze vynechal. Jana říkala, že to bylo parádní. Zase krásná zahrádka. Co se dá dělat.

 

 

Takže snídaně bez ponoru a pak už v pohodě do vody. Jak jsem slyšel ráno, opravdu Krakonošova zahrádka se všemi barvičkami a roztodivnými útvary. Ponor téměř bez problémů s Janou jako buddym.

 

 

Zapomněl jsem, že ještě před ponorem jsme se zodiakem dojeli až do hejna delfínů a jen se šnorchlem plavali mezi nimi. Úžasná záležitost. Tak nějak jsem měl pocit, že mě ta zvířata dobíjejí nějakou pozitivní energií, že se smějí, hrají si a snaží se nějak s námi komunikovat. Sice to trvalo jen chvilku, snad jen půl hodinku ale i tak to bylo nádherné. Jsou to úžasná zvířata.

 

 

Oběd a přejezd na další lokalitu. Kuba s Janou tento ponor vynechávají a tak jsem šel ve dvojici s Martinem, který si právě dodělává AOWD. Ponor je naprosto v klidu a je čas na všechno. Už koukám celkem v pohodě co je kolem, stačím i sledovat svého buddyho a kupodivu se občas podaří i postupné vynoření. Někdy se už ani nemusím držet při povinné 3 minutové přestávce lana pod lodí a volně visím ve vodě. Samozřejmě to ještě není jako Pája ale příště …. Mantááááááá, úžasný majestátný pohyb, to je klid a rozvážnost. A malý čistič kolem ní. Nádhera.

 

 

ObrazekPo vynoření jsme na zadním platu sledovali závěrečné praktické cviky kolegů, kteří si dělali různé kurzy. Ať už OWD, AOWD nebo Nitrox divera. Zajímavé.

Je prý již tradicí, že poslední večeři udělají čerti slavnostní, což se jim tedy velice povedlo. Kuchař dokonce upekl prý kachnu ale podle velikosti to byla spíš krůta. Pastva pro oči a nakonec i pro chuťové buňky. Ale jsme již vycvičeni a tak si bereme jen od každého kousek ale někteří mají asi dva i více žaludků. Přeju jim to. I tak na čerty zbude dost. Po večeři dochází i na taneční vložku na egyptské rytmy. Ta hudba je tedy nářez ale oni by asi také nebyli odvázaní z našeho folklóru. Ale nakonec tu chvilku se to dalo vydržet. Jana se velmi snažila dle návodu a ukázky posádky zatančit ale evropan asi na tohle nemá šanci.

 

Po představení a poděkování posádce jsme se přesunuli o patro výš a sledovali velmi příjemné pasování účastníků zmíněných kurzů na absolventy. S maskou na očích jim do šnorchlu zhora Renda lil Becherovku a museli toho panáka vypít. Na závěr byli plácnutí přes více či méně holý zadek ploutví, což u některých bylo patrné ještě druhý den. Škoda, že u DnD jsme takové věci nezažili. Člověk by si ti asi lépe uchoval v paměti a bylo by to takové slavnostní.

 

 

ObrazekPotom se ujal slova Renda a vyprávěl historky z natáčení, kterých bylo opravdu nepřeberně. Ani jsem je snad nevyslechl všechny a šel jsem spát. I tak je už ½ jedenácté.

 

 

 

 

 

 

 

 

21.11.2009

Nad ránem opět přejezd na poslední lokalitu. Už jsem si nějak zvyknul, takže i přes velké vlny spím dál. Kupodivu je budíček až v 7, příjemné. Brífing. Zjišťuji, že do vody už jde jen pár lidí. Staří psi říkají, že už mají neopreny pěkně suché a že je tedy nebudou máčet. Honem si v hlavě vybavím, kolik mokrý neoprén znamená v nadváze ale myšlenky zaženu a jdu do vody. Je to určitě poslední ponor nejen v Egyptě ale i letos a tak nakonec není o čem přemýšlet. Zodiak nás vyhodí přímo nad malým vrakem vlečného člunu , je šikmo od asi 3 m až do 17,5 m. Pěkné. Docela se tedy těším na nějaké větší. Ale to až budu lepší.

 

 

ObrazekNo a pak už se jen kocháme okolo reefu. Není to tak barevné a bohaté na velké korály ale na to nás už Renda upozorňoval. Jsme v dosahu jednodenních zájezdů lodí a tohle drancování je tedy znát. Ale i tak je to dobrý standard.

 

 

Tak tedy ahoj podvodní světe moře Rudého a snad někdy nashledanou. Bylo tu fajn. A díky za počasí.

 

 

Roznášíme po celé lodi svoje svršky a cajky s nadějí, že ještě během cesty alespoň něco uschne. Vítr dost fouká a jako celý týden svítí sluníčko. Tak snad.

Mezitím balíme ostatní věci, což je dost smutné, lépe se vybalovalo. Poslední sprcha na lodi, smýt ze sebe sůl a už slyším lodní zvon, který zve na poslední oběd. Je to již taková rychlovka ale je to dobré. Dal jsem si odvážně mleté maso, nakonec už jedem domů, tak to do Česka nějak přežiju. Je to dobře kořeněné tak by to snad případné bacily odrovnalo.

 

 

Následuje vyrovnání účtů, tedy platby za vstup do rezervace, bakšišné pro posádku, za moji novou masku a to je vše.

 

 

ObrazekOpouštíme loď a sedáme opět po týdnu do autobusu, který nás odváží do Hurgády. Po cestě dostáváme informaci, že se něco děje v Praze na letišti a tak že nepřijímají. No nazdar. Prý nějaké kabely hoří na dispečinku. Mozek hned pracuje, vidím jak jedeme domů třeba z Brna. Nic moc ale Ostraváci by to určitě uvítali. Tedy pokud nemají auto v Praze. Ale snad to do rána bude dobré. Po cestě opět velmi neutěšená krajina, tentokrát koukám do vnitrozemí a tak vidím jen písek a v dálce se zvedají kopce. Tenhle pohled si z Egypta asi pamatovat nebudu.

 

 

Konečně jsme v Hurgádě, hotel La Perla. Pokoje jsou dvoulůžkové a tak jsem vyfasoval parťáka, jednoho ze tří denně veselých mladíků. Říká, že neví jestli půjde vůbec spát a tak se domlouváme, že si necháme klíče na recepci. Večeře, v porovnání s lodí, nestojí za nic. Je to studené, bez chuti, barvy a možná i zápachu. Rychle se najíme a jdeme se projít do města na kolonádu. Ruské město. Dvojjazyčné nápisy, egyptské a ruské. Hrůza. Kolonáda je bulvár lemovaný krámy a krámky pro turisty. Převládají šmuky a vodní dýmky. Ale nejvíc je tam Rusů.

 

Vracíme se tedy do hotelu a loučíme se u recepce, kde se dovídám, že klíč od pokoje tam není. Že by byl kolega už nahoře? Zkusím. Klepání a posléze bouchání na dveře nemá žádný efekt. Tak co teď. Ani jsem se trouba nezeptal na číslo pokoje jaký má Kuba. Jde zpátky na recepci aby se ještě jednou podívali, jestli se nespletli. U recepce potkávám Rendu a tak se mi trochu ulevuje. Přece jen, když tak mi pomůže. Ale to už se od dveří směje a ptá se, co tam dělám. Jestli nesháním klíč. Divím se jak to ví ale hned se to vysvětluje. Potkal kluky v hospodě a ti mu řekli, že klíč zapomněli odevzdat. Naštěstí Renda šel dřív a tak řekl, že ho tam dá. Kdybychom přišli o 10 minut později, bylo vše OK a já nic nepoznal. Ale jsem rád, že to dopadlo jak dopadlo a jdu si lehnout.

 

 

ObrazekNení však všem útrapám konec. Najednou mne bez varování kousne nějaký komár. Hned se mi vybavují Kubova varování o špíně, o nutnosti neustálého mytí rukou, nepít vodu, nic nestrkat do pusy a teď komár. Určitě je nakaženej. Ale snad jedno píchnutí nebude problém. Nesmí mě píchnout znovu! Ale jak na to. Nakonec strkám hlavu pod deku a snažím se usnout. Za chvíli chybí vzduch ale není jiné cesty. A tak chvilkami spím až zazvoní budík a vysvobodí mne z toho utrpení. Jsou sice 4 hodiny ráno ale dospím to v letadle. Tak tedy na nohy, na snídani není čas, nasnídáme se prý v letadle.

 

Autobus nás odváží na letiště. Odbavení naprosto bez problémů, skoro jako kdyby se nás už chtěli zbavit, tak nic nekomplikují. Dáme si ještě kafčo, tedy musím říct, že výborné. Ještě se projdeme po free shopu a už se cpeme do letadla. Problémy v Praze jsou již minulostí a tak nic nebrání startu. Bohužel opět přes Sharm ale je to domů tak co. V Sharmu nás pro změnu vyhánějí z letadla, protože ho musí desinfikovat. Zase pracuje hlava, jestli náhodou nevyloží naše bágly ale nic nevidíme a po chvíli nás už zase cpou zpátky do letadla. Toto letadlo je novější nebo lepší. Po celou cestu se na obrazovkách objevují data o tom kde jsme, kolik již máme za sebou, v jaké výšce a kolik nám zbývá domů, do Prahy, do Bráníka, do lékárny.

 

ObrazekKonečně přišla i ta snídaně a tak jsme spokojeni a někteří i usnou. Ne tak já. Klimbám, čtu čerstvé noviny, sledují polohu a koukám po ostatních jak neustále chodí na záchod. Chvíli jsem i počítal o kolik kg se přesune váha z celého letadla dozadu do WC. No nudil jsem se.

 

A pak jsem si v duchu hodnotil celý zájezd. Jednoznačně mi vyšlo – ano stálo to za to. Hodně jsem se přiučil a hodně jsem viděl. Samozřejmě ne všechno. Takže. Musím se ještě hodně učit a chci ještě hodně vidět. I přes všechny relativní nepříjemnosti bych se sem ještě chtěl vrátit. Taková severní vraková …

 

 

Letiště Praha, hladké přistání a jsme doma.

 

 

Tak tedy na závěr, král je mrtev, ať žije nový král.

 

Ma al salama Egypte.

 

Náhledy fotografií ze složky Safari Egypt 2009

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář