Dokonale vychlazený zážitek aneb Borek 10.9.2011
Víkendové dopoledne. Pomalu se snáším ke dnu tichého a rozlehlého lomu. Hloubkoměr ukazuje nějakých pětadvacet - sedmadvacet metrů. Jsme u cíle. Přede mnou stojí v potemnělé hlubině karoserie kloubového autobusu Ikarus. Jen světlo baterek a pravidelné výdechy potápěčů ruší jinak absolutní klid. Už týden jsem se na tenhle okamžik těšil. Místo očekávané radosti mě teď ale hlavou táhne jediná myšlenka – Zima, kurevská zima!
Když mě kamarád a teď i náš průvodce Míla v týdnu říkal, že Borek je chladnější koupání, mávnul jsem jen rukou. Teď se pomalu posunuji metr po metru, záběr po záběru podle strmé skály, když klesáme na dno lomu a hlavou mi jako otravná písnička zní jeho věta z mailu:“ Borek není Leštinka. Je to velký a studený lom...“. Až nyní poznávám, jak hluboce jsem se mýlil, když jsem mu hrdě odpovídal, že to nebude problém.
Do rukou se mi zabodává tisíc jehliček a chlad se pomalu přesunuje už i pod předtím pečlivě vyhřátý podoblek. Zatracený rukavice…! Už dosloužily a já si to jen z nostalgie k nim nechtěl připustit. Teď se mi to krutě vrací. Nadávám si. Dírami v prstech mi proudí do dlaní pořád studenější a studenější voda. Mrznu. Marně se snažím zatínat pěsti v naději, že se trochu zahřeju. Tak trochu nevěřícně koukám na počítač, který ukazuje 5 stupňů a čas ponoru už 35 minut. Doufám, že níž už ukazatel teploty neklesne. Na hladině přitom bylo ve vodě příjemných 17 stupňů a sluníčko hřálo už od svítání. Je ještě pořád léto. Tedy nahoře. Tady je zima jak v ruském filmu.
Místo plánovaného průzkumu autobusu teď jen zrychleně nahlížím okny dovnitř a pomalu ztrácím cit v rukou. Inflátor už ovládám spíš dlaní něž prstama a přemýšlím u toho, jestli mi vlastně někdy byla větší zima než teď. Vzpomněl jsem si jen na jediný podobný zážitek. To jsem na běžkách mrznul při vrcholové tůře v Krkonoších. Vyběhl jsem si tehdy v lehké závodní kombinéze a otočilo se počasí. Přes chumelenici, která pak nastala, nebylo vidět ani na krok. Alespoň to je teď lepší, utěšuju se. Vidět je tady u dna totiž přes 7 metrů. Voda je krásně čistá, nezakalená. Náladu mi to ale o moc nezvedne.
Konečně! Přichází spásný signál k výstupu. Stoupáme. Místo úlevy však teprve teď přichází to pravé peklo. S ubývajcími metry se pomalu otepluje. Do zmrzlých rukou teď znovu pumpuje teplá krev. Řval bych, jak moc to bolí. Řval a sprostě si nadával. Místo toho se vzmůžu jen na tiché zakletí do automatiky. Za blbost se prostě platí.
Během bezpečnostní zastávky už začínají ruce fungovat zase relativně normálně. Jen zimu mám zalezlou pořádně za nehty a pořád doznívá i pocit „mravenců“ v konečcích prstů. Ten mimochodem mizí až večer, když odpočívám v horké vaně a lamentuji u toho nad tím, jak jeden kousek výstroje dokáže zastínit jinak hezký a pohodový ponor.
Lokalita: Borek
Čas a datum zanoření: 10:23 /10.9.2011
Maximální hloubka: 28,6 metru
Teplota vody na hladině: 18 C
Teplota vody u dna: 5 C
Vidtelnost: hladina 1-2 metry, hloubka 7+ metrů
Doba ponoru: 45 minut
Ostatní: okouni a další ryby v zatopených keřích, ponorka Stejskalík, vrak auta, pneumatiky od traktoru, Pozor! Závora s ostnatým drátem 50 cm pod hladinou při vstupu do vody /cca 5 metrů od břehu/.
Komentáře
Přehled komentářů
Ještě teď mi běhá mráz po zádech. Kdepak, příště na to musíme nějak lepší. Přece nad námi nevyhraje.
zima?
(Lada, 27. 9. 2011 15:44)